Celá výprava na Bučici byla zaměřená hlavně na pozorování rozmanitých druhů vodních ptáků, kterých se tu na zimu stahují spousty.
První co účastníci zjistili, bylo to, že nepřišel Omar. Měl přinést hlavní část společného oběda. Po cestě vlakem tedy kluci přemýšleli, jak tomuto osudu čelit. Naštěstí i v Rožďalovicích žijí lidé, kteří touží po závratných finančních ziscích a své obchůdky mají otevřené i ve státní svátek. Doplnění potravin netrvalo dlouho a celá naše skupina vyrazila po silnici k Pilskému rybníku. Zde jsme našli červenou turistickou značku a po necelém kilometru se před námi otevřel výhled na rybník.
Na volném prostoru mezi rákosím proběhla krátká svačinka a první pozorování okolí.
Viděli jenom divoké kačeny, ale za to jich bylo hodně. Cestou dál podél rybníka jsme se plížili rákosím, až jsme stanuli na hrázi. To bylo pěkné. Několik staletých dubů, starý, tajemný příbytek hrázného a hlavně lávka nad vodou, kde se všichni tlačili.
Odtud byl rybník vidět jako na dlani. Objevila se skupinka labutí, nám známé kačeny, zřejmě pár volavek a ještě nějaká havěť v pozadí, ale to jsme neurčili. Po dostatečném vyblbnutí na hrázi a u výpusti se naše kroky ubíraly lesem.
Tam jsme zkoušeli pískat na čepičky od žaludů, šlo to dobře - jsou to ty fotky, kde většině lidí lezly oči z hlavy asi jako Víťovi.
Z lesa nás vyvedla rozbahněná polní cesta, potkali jsme žábu a nad hlavou přeletělo několik ptáků (mohl to být i Moták). Ve vesnici jsme opět nastoupili na červenou značku a šli po ní asi 1,5 km. Opět do lesa.
Hlasy a prosby většiny účastníků byly vyslyšeny a byl vyhlášen oběd.
Zkušenější vyndali plynové vařiče, zbývající se spokojili s opékáním vuřtů nad ohněm. Je zajímavé, jakou práci dá kolektivu skautů rozdělat oheň v promáčeném dubovém lese, kde neroste jehličí jehličnanů. Skupinku, pokoušející se rozdělat oheň vesele pozorovali jedinci s plynovými vařiči, kteří již spokojeně trávili guláše, torteliny a špagety s kečupem. Nemohlo by to však skončit jinak, než táborákem, na kterém ve finále zezlátlo několik špekáčků. Po naplnění útrob jsme směřovali k Bučici.
V ohradě nad mlýnem jsme si dostatečně podrbali koně a přišli k rybníku. Zde nebylo po ptácích ani památky. Není divu. Z bývalé usedlosti je penzion a na hrázi rozkošný kiosk, který vzali skauti útokem a dali majiteli vydělat.
Místo je to pěkné, spousta domácích zvířátek pobíhá v ohradách, tučné husy plují na jezeře a krávy řvou o podojení – koně jenom pozorují.
Zbyl tu ještě čas na dvě žertovné hry, Na komára a tu druhou jsem zapomněl. Bude to částečně i tím, že jsem ji nějak nepochopil, ale zábava to byla. Jirka Tomek tu ještě vyndal jedno klíště a nic nám tedy nebránilo k návratu na nádraží a cestě domů.