My staří pardálové jsme se rozhodli, že vyrazíme do Jizerských hor. Prý je to návrat k přírodě, mládí a vůbec. Jako termín jsme zvolili polovinu srpna pro předpokládané vyrovnané počasí. To se skutečně před výpravou činilo, průměrné teploty byly kolem 30 °C, slunce peklo, ráno byla rosa jako diamanty.
Sjeli jsme se vlakem do Liberce. Nakonec nás bylo osm. Pitrísek, Renatka, Verča, Pitris, Pepan, Víťa, Iva a Humen. Každý měl bágl jako tajemný hrad v Karpatech, tvářil se odhodlaně a tušil před sebou třídenní putování po Jizerkách s prohlídkou náhodně míjených pamětihodností. Nakoupili jsme jízdenky do Nového Města pod Smrkem a vyjeli. Cestou vlakem se počasí zvrtlo a vlak krapet zmokl. My nedbali varování přírody a vesele si vypravovali stopadesátšestkrát opakované příhody z mládí.
K dalšímu vypravování si vezměte mapu, bude to i zajímavé.
Přijeli jsme do Nového Města pod Smrkem (1), vystoupili z vlaku a šli na novoměstském náměstí. První zastávka byla u mapy. Určili jsme si další možný postup a hlavně jsme se dohodli, že s blížícím se polednem je potřeba se naobědvat v blízké restauraci (2).
.
Tak se stalo. Bylo by pomlouváním tvrdit, že si někteří dali i dva obědy, jako by tušili, co nás v příštích hodinách bude čekat. Po obědě jsme vyrazili po turistické značce směr SMRK – nejvyšší hora Jizerských hor na České straně. šlapali jsme po skoro asfaltové cestě až k prameni kyselky (3)
První odpočinek, napití se bublinkaté vody, fotka před pramenem a hurá dál. Za kyselkou jsme odbočili z asfaltky na lesní pěšinu vinoucí se přímo vzhůru kolem jakési paseky. Cesta byla zpevněná dřevěnými můstky a na začátku a na konci měla zábrany proti cyklistickým sebevrahům. Vyšlápli jsme paseku a nahoře bylo rozcestí. Na rozcestí stál uražený starý strom se zbytky obrázku (4). Vlastně z něho zbyl pouze rám a zavěšený ukřižovaný ježíšek. Pod obrázkem byla bytelná sroubená lavička, tak jsme vyhlásili pití a lehkou svačinku. Každý schrupl sušenku či cosi podobného a hurá, po modré turistické mizící v hustém zeleném podrostu. Pomalu jsme stoupali, stromy mizely, byly stále menší až převažovaly plochy porostlé pouze trávou a sem tam stojícími suchými zbytky čehosi, co dřív bývali jizerští smrkoví velikáni. Minuli jsme turistickou atrakci, přibitý obrázek s pohledem do okolní krajiny, na kterém jsme zjistili, jak se který kopec před námi jmenuje. Slaboši pozastavení využili k pití a funění. Cesta se změnila ve vysokohorský kamenný chodníček, klikatící se mezi trávou a novou smrkovou výsadbou. Jeden horský hřbet, pak druhý a náhle cesta už výš nevedla a před námi se rozložil plochý vrchol SMRKU (5).
HURááá - konečně červeno-bílá nivelační tyč s nápisem "VRCHOL ZDE".
A opět roubená lavice, batohy dolů, převléknutí se z propocených triček, několik vrcholových snímků, pak svačinka – paštička s rohlíčkem a zlatý hřebíček. Na počest našeho prvovýstupu Vitunka vytáhl z batohu rychlé špunty, odpálil slavnostní salvu a všichni jsme měli radost. Zkusili jsme spočítat, jak jsme šplhali do kopce a vyšlo nám zhruba asi 9 cm výšky na každý metr, který jsme ušli. Vlastně takové hodně dlouhé schody až na vrchol. Ale příroda, ve skrytu duše škodolibá ženská, nás vyrušila z pavědeckých úvah, vytáhla z údolí mraky a tak jsme rychle sbalili a šupaj dál. Naším pátečním cílem byl PALIČNíK, taková vrcholová hromada kamení, dokonce chráněná, na které je vyhlídka. Cestou ze SMRKU dolů jsme využili dřevěnou stezku zvanou Nebeský žebřík, minuli jsme prameniště Jizery a blížili jsme se k Paličníku (6).
Již ho máme na dosah a v tom mraky zhoustly, a spustil liják. Tak tak jsme doběhli ke skaliskům, vytáhli z batohů pláštěnky, deštníky, prostě co kdo měl, a čekali, co bude dál. Nějak se tomu dešti nechtělo přestat, tak jsme kolektivně rozhodli, že zde spát nelze, všude byla voda, a že tedy půjdeme ještě kousek dál. Prý na Smědavě je chata, tam se dá spát v suchu…. V nohách jsme měli již skoro 12 km a na Smědavu bylo dalších 5. Tak to okouknem cestou, kde by se jako dalo a uvidíme. No, skončili jsme až na S
mědavě, cestou byli jen nízoučké smrčky a mokrá tráva po dešti. Půlka cesty, z Paličníku až na Předěl (7) byla v dešti. Z předělu dolů na Smědavu jen tak drobně a vlhce mrholilo. Na Smědavě (8) jsme se opět převlékli, dali jsme čaj a polévku a dohadovali se, co dál. Hlavní zjištění, že spát není 
kde, nás nakonec vyhnalo na další, asi 9 km dlouhou cestu ze Smědavy do Bílého Potoka na nádraží. Vyrazili jsme asi v 19:00. Zhruba v polovině cesty byla již taková tma, že jsme to odpískali a rozbili noční tábor hned vedle cesty(9).
Prostě jsme toho měli dost a bylo nám i dost jedno, kam že si to vlastně leháme. Chvíli jsme si povídali, co koho dloube a tlačí, jak nás fotografují z družic, protože se blýskalo a hovor pomalu vázl až jsme k
onečně asi ve 22:00 usnuli. V 00:40 nás vzbudila rána jako z děla a vzápětí spustila nová bouřka. Trvala zhruba hodinu, zato se jí povedlo nás dokonale namočit. Nikomu se nechtělo v tom vlhku spát a proto jsme zaveleli
k ústupu. Nakopali jsme věci do báglů a vyrazili dál po cestě směrem k Bílému Potoku. Bohužel nebylo vidět vůbec nic a cesta vedla do tmavéhonočního lesa, kde byla navíc ještě tma a kde bychom si polámali i zubní protézy. Vrátili jsme se proto zpět až na silnici a po bílé čáře vyrazili na asi 5,5 km vzdálené nádraží (10).
Tam jsme doběhli asi pět minut po odjezdu prvního ranního vlaku a další 
jel za 3,5 hod. Opět jsme se převlékli do zbytků suchých oděvů, uvařili čaj a odevzdaně čekali na další vlak. Ještě proběhla velmi krátká diskuse, zda pojedeme do Frýdlantu na zámek nebo rovnou domů, ale protože byla všem pekelná zima a usušení se bylo v nedohlednu, zvítězil pud sebezáchovy a bylo rozhodnuto, že pojedeme přímo domů. Nasedli jsme do vlaku a byli rádi, že nám to povedené chození po kopcích již skončilo.
Pitris